Jeho duše...
Bard
Hudba: Neuvedeno
Starověká báseň od Barda Temno-haradského. Nalezená v archivu Severa Ušlechtilého.
Lesem temným jeho duše, kráčí tiše, pak zas kluše,
zoufalá jest nezná směr, je to duše amatér.
Přišla sem a neví kudy, ztracená je všeho všudy,
kráčí tiše pak zas kluše, lesem temným jeho duše.
Krvavá je, v zádech dýka, v noze šíp a v břiše píka,
zrazená je, nezná směr, nastává už podvečer.
Včera byla ještě v boji, a pak tady v lese stojí,
zmatená jest, kráčí sama, ke všemu je odhodlaná.
V lese temném leží těla, kolem hlavy sviští střela,
pod stromy a přes řeku, nebrání se útěku.
Běží, běží nestíhá, kudy, to se nedívá,
rozhlíží se ve spěchu, nenachází útěchu.
Náhle vidí mýtinu, plnou světla, plnou tmy,
na mýtině květinu, světla nedbá, teď jde k ní.
Cítí vůni, cítí radost, zbavuje se strachu,
teplo, světlo, žádná starost, nebojí se krachu.
Sáhne na tu květinu, nedbajíce mýtinu, je to duše zvědavá,
cítí volnost, bezstarostnost, to ji naděj dodává.
Náhle zvuky! Šeptání!
To jí hrůzu nahání.
Hledá, kolem sebe,
potemnělo nebe.
Zvuky sílí,
Téměř kvílí,
Ještě chvíli,
A duše šílí.
Temnota se blíží a s ní netopýři.
Temnota je tu, není návratu.
Jeho duše zase kluše, jeho duše utíká,
Vidí chyby, slyší sliby, raději nic neříká.
Louka už tu není, došlo na setmění,
Obloha se zhasíná, není tady květina.
Řekni co se stalo? Co květinu vzalo?
Proč jsou tady otázky? Co je život bez lásky?
Květina zmizela, duše málem šílela.
Žádná vůně, samá starost, přichází zas strach,
Zima, tma, už není radost, cítí zrady pach.
Lesem temným jeho duše, běží tiše, pak zas kluše,
zoufalá jest nezná směr, je to duše z temných sfér.
Přišla sem a ví už kudy, v hlavě má však samé bludy,
kráčí tiše pak zas kluše, lesem temným jeho duše.
Krvavá je, v zádech dýka, v noze šíp ach to to píchá,
zrazená je, zná už směr, dávno byl však podvečer.
Včera byla ještě v boji, dneska proti zradě stojí,
zmatená jest, kráčí sama, ke všemu je odhodlaná.
WENDETHA je bohyně, tvářící se nevinně.
Zpět